Poslední dobou přemýšlím nad tím, že si vlastně vůbec nevěřím tak, jak jsem si myslela. Nebo jak všem tvrdím. Neříkám, že jsem si někdy nějak závratně věřila. Nikdy jsem si nevěřila a neustále se podceňovala. Nejhorší to bylo asi na konci základky a na střední škole. To jsem měla nízké sebevědomí tak, že jsem trpěla hroznými depresemi a pokusila se asi 3 o sebevraždu. Vyléčila mě z toho až láska. Můj první kluk, v 19 (ano, Michal, o kterém jsem tu nespočetněkrát psala). Jenže to byl vztah doslova za všechny prachy. Nemůžu na něj ve všem házet špínu - zajistil nám vlastní byt, půl roku se o mě staral a živil mě, než jsem si našla práci. Ale tehdy mě začal i podvádět, ubližovat mi, byl agresivní, snadno se rozčílil, neustálý lhaní i o úplně banálních věcech bylo na každodenním programu. Je to psychicky labilní člověk, nikoho takového neznám. Ano a můj první kluk musel být zrovna on. Co už, trvalo mi rok, než jsem se dostala z našeho rozchodu a ještě tento rok jsme se vídali, ale cítím k němu takový odpor, že jsem ho musela úplně vyřadit ze svého života, nepřeji si, aby mě kontaktovat a nechci ho ani vidět. Když na mě naposledy sahal, byl to naprosto otřesný zážitek, připadala jsem si hrozně, přála jsem si, aby to už skončilo. Zní to hrozně, dělala jsem to ale dobrovolně. Nicméně jsem se přesvědčila o tom, že s ním už opravdu nemůžu být. Ale abych se dostala k tomu, o čem chci psát...
Od té doby, co cvičím a snažím se zdravě jíst (01/2014) to dělám vlastně proto, abych byla hubená. S váhou jsem problém nikdy neměla, vždy jsem byla normální, štíhlá. Ale od 15ti držím různé diety, strašně se sleduju. připadám si pořád tlustá. Díky tomu, že jsem začala běhat, jsem minulý rok v létě vážila 49 kilo. Což byl pro mě ideál, cítila jsem se tak nejlépe ve svém životě (i když jsem neměla žádný prsa :D ). Možná už to bylo trochu moc, sem tam mi vylízala nějaká kost, ale já byla spokojená. O Vánocích jsem trochu nabrala.... no trochu... na 58 kilo :D Takže pro mě katastrofa :D Ale cvičila jsem pořád, jen jsem hodně jedla, bohužel :( Takže od novýho roku zase tvrdej režim. Teď s novou prací jde hubnutí ale těžko, 12h na nohách, dělám noční a denní směny, takže tělo si nemůže na tento režim moc navyknout. Ale vážím 54,5, což je fajn. Na váhu už stejně nestoupám, řídím se jen podle toho, co vidím v zrcadle. Myslela jsem si, jak už jsem se svou postavou spokojená. Joooo, mám svaly na břichu, pořádný nohy, žádný párátka jak minulý rok, zadek, všechno jak má být. Pořád jsem se chlácholila tím, že chlapům se líbí pořádný ženský, ne žádný tintítka, ale krásný, vysportovaný ženský. Jo, připadalo mi, že jsem sebevědomá a že jsem se svou postavou už jednou provždy spokojená. Ne, nejsem, Sere mě to. Chci být prostě hubená! Jako úplně hubená. Vím, že pěknej kulatej a pevnej zadek je na ženské sexy... Jenže já pevnej kulatej zadek mít nikdy nebudu. Protože ten je ze squatů. A já squaty dělat nemůžu, budu mít po tom obrovský stehna. Mám na to náběh od puberty, kdy jsem byla nejlepší ve sprintu a chodila na různý závody. Mám prostě takový ten oblouk na přední straně stehen. Nesnáším to a nemůžu se toho zbavit. Mamka to má taky. A pořád sleduju všechny ty fitness ženský, ať už v zahraničí nebo u nás v ČR a chytám hroznou depresi, protože já ať cvičím, jak cvičím a jím ty nejzdravější jídla světa, tak nikde žádnej sval sakra! OK, mám něco na ruce, trochu abs na břichu a nohy taky nejsou nejhorší. Ale na to, že cvičím rok a půl....? BÍDA. Neskutečná. Hrozně mě to demotivuje a v hlavě mi zase šrotuje myšlenka, že přestanu jít a budu cvičit o to víc. Ale tak ničeho nedosáhnu, maximálně toho, že zkolabuju. Že bych zkusila trénera, za to prachy dávat nechci. Prostě už jsem zoufalá. Což mě dovádí k myšlence, že je to stejné jak u mladých holek, když chtějí být modelky. Mají svůj vzor a trpí hlady, aby byly co nejštíhlejší. Vždyť tohle je to stejné. Všude na mě koukaj ty vysportovaný baby s krásným zadkem a six packem a deprimuje mě to. A nemám žádný sebevědomí. A přitom bych ho měla být až do nebes, protože mi v práci zákazníci říkají, jak jsem krásná a blabla... Jenže ano, pro mě je to jen blabla.... Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Protože jim to nevěřím. Nejsu krásná. Jsem normální. Ničím výjimečná. A už nevím jak na to, abych se měla ráda a zbytečně se nehuntovala nějakýma nesmyslnýma dietama a cvičením do padnutí. Neustále se nesledovala v zrcadle, kde jsem zase přibrala a hlídala si jídelníček, nejedla žádné tuky a sacharidy. Abych to uvedla ještě na pravou míru - necvičím jen proto, abych byla hubená. Cvičení mě neskutečně baví a neumím si bez toho už představit život. Chtěla bych se tím i živit. Hubnutí je vlastně takovej bonus k tomu.
Vlastně ani nevím, co jsem tímhle článkem chtěla jako říct... :D Nevím, asi nic. Asi jsem se potřebovala jen vypsat. Zítra jdu do práce :( A budu tam i celý víkendu, protože beru směnu za kolegyni. Aaaaach jo. Aspoň budu bohatá, když už nic.
Mějte se krásně a hlavně se mějte rádi a nebuďte takový idioti, jako já.
Dobrou noc.
xo
Markéta
No comments:
Post a Comment