Po 2,5 letech jsem PŘIPRAVENA! Ano, jsem připravena mít opět vážný vztah. I když občas se ve mně probudí určitá nenávist k opačnému pohlaví, myslím, že už to není tak horký jako před půl rokem třeba :D Prostě jsem si uvědomila, že chci s někým být. Ne jen z hlediska toho, že mi to už začíná chybět, chybí mi trávit čas s někým, na kom vám záleží, chybí mi mít s někým společný zážitky (a ne, kamarádka vám to nevynahradí), jen tak ležet vedle někoho v posteli a mít se prostě krásně a nebo mít možnost kdykoliv a s čímkoli se někomu svěřit bez toho, aby vás odsuzoval... Ale i z hlediska toho, že mi bude za 3 měsíce 24 (bože můůůj!) a tak si nějak začínám uvědomovat... že budu chtít časem dítě (i když děti nesnáším, ale to nebude trvat věčně, že ano). A řekla jsem si, že bych dítě chtěla do 30ti let (okej, nedá se to naplánovat, ale dejme tomu). A pokud mám mít dítě do 30ti, tak je asi nejvyšší čas poznat někoho, s kým bych ho mohla mít. Prostě jsem si propočítavala, jak dlouho bych s tím člověkem měla být, abych si byla jistá, že se případně dokáže postarat o mě i o dítě a poznám, co je to zač. Jasně, člověk nikdy druhého nepozná na 100%, mnohdy i po několika letech společnýho žití zjistíte, že vaše drahá polovička vlastně vůbec není tím, za koho jste ho celou dobu měli... Ale ty mé úžasné počty vyšly asi na 4-5 let :D Haha, to je vtipný, nikdy jsem nebyla zastánce nějakýho určitýho plánování rodinnýho života, v kolikati mám mít dítě, jak dlouho s někým musím být, abych s ním založila rodinu... No a je to tady :D I když vím, že to nakonec bude stejně jinak, takový věci se prostě naplánovat opravdu nedají. Ale tak předběžně to vidím asi takhle. Takže kdybych s někým měla od teď být 4 roky, což znamená, že by mi bylo 28, tak je to ideální. A teď jsem si uvědomila, že 4 roky je krátká doba, vždyť to je za chvíli! Před 4 lety jsem se poznala s Michalem. A nepřipadá mi, že by to bylo nějak dlouho, co se známe. Ale když si představím, že bych s ním byla až do teď. Kriste pane, to bych asi psychicky nepřežila. To je jedno, takhle to prostě vidím já.
Jenže.... Nastává problém, kde najít někoho, s kým bude stát za to žít a milovat ho. Jasně, lidi se seznamují všude možně - na internetu, v MHDčku, po klubech, diskotékách, přes známý, v práci... Zažila jsem snad už všechno z toho. Ale připadá mi, že na mě se lepí fakt samej hajzl. A ne, nejsem vůči opačnýmu pohlaví zaujatá a zahořklá. Nedávno jsem se o tom opět přesvědčila. Nebudu si tu do podrobna vylívat srdíčko, to by bylo na samostatnej článek a nikomu se to číst určitě nechce. Takže ve zkratce. V červnu jsem se skrz práci seznámila s jedním klukem. Všechno bylo super, strašně milej, hodnej kluk, úplnej ťunťa, udělal by pro mě první poslední. Po měsíci známosti u nás spal. Ne, sex nebyl, to bych nedopustila. Ale něco bylo. Od té doby se choval divně. Odjela jsem na dovolenou, v neděli jsem dojela. Neviděli jsme se 2 a půl týdne a před tím by mě nejraději viděl každý den a pořád mi vypisoval, jak mu chybím. Když jsem se s ním chtěla já teď 3x sejít, tak nemohl. Před čtyřmi dny jsem mu napsala, že jestli se se mnou vidět už nechce, ať to napíše rovnou, že se s tím vyrovnám. A on že neee, blablabla. Na to jsem reagovala tak, že mi připadá, že o mou společnost nestojí a že se mu vnucuju, takže až se bude chtít vidět, ať dá vědět. Do teď se neozval :D Už se tomu musím fakt smát :D Nechápu ho, proč mi nenapíše, že je teda ende a už se neuvidíme. Já nejsem žádná citlivka, tohle přežiju, takových kokotů jsem potkala už milion. Ale nechápu, proč se ke mě choval tak ťuťu ňuňu, chtěl být pořád se mnou, říkal mi, jak mě má rád a pak své chování úplně otočí. Ještě že jsem se do něj nezamilovala a DÍKY BOHU, že jsem s ním nespala. To bych si říkala, jaká jsem neskutečná piča.
Už vážně nevím, jak rozpoznat normálního borca, kterej to bude myslet vážně, když vidím, že i z tady toho výše popsaného individa, který se chovalo tak, že mu na mě záleží, se vyklubal další mega debil. Vytáčí mě to neskutečně. A pak mám strašný problému někomu důvěřovat a co je horší, mám neskutečnej strach vyjadřovat někomu svoje pocity, říct někomu, že ho mám ráda, že je mi s ním hezky, jednoduše slovně vyjadřovat svou náklonnost. Dělá mi to problém už několik let. Dokážu se člověku oddat až tak po 3 měsících nějakého intenzivnějšího vztahu. Dřív ode mě nějaké "mám tě ráda" neuslyší. Hrozně mě to štve, protože pak si ten druhý myslí, že mi na něm nezáleží :( Jenže uaaaa, to je tak strašně těžký :( Asi je to tím, že jsem poznala hodně idiotů, kteří se pak už neozvali a bojím se dát někomu najevo svý city, protože pak bude vědět, že jsem zranitelná, že mě má jistou a že si se mnou může v podstatě dělat, co chce. A částečně je to i tím, že jsem byla vychovaná v rodině, kde jsem se NIKDY neobjímali, nikdy jsme si neřekli, že se máme rádi, nic takového, jsme k sobě chladní, ale víme, že nám na sobě navzájem záleží. Jen to nijak nevyjadřujeme. Celý život vyrůstám bez otce, tudíž nemám ani žádný, když to tak řeknu, vzor milujícího páru, který si dává najevo svou náklonnost. Co si pamatuju, tak se u nás v rodině na chlapi pořád jen nadávalo. Ha, takže za to vlastně může spíš ta výchova. La pecka, díky moc fakt. A pak mám být normální. To je prostě nasrat :(
Tak, vypsala jsem se.
Mějte se krásně.
xo
Markéta
No comments:
Post a Comment