sere mě to. všechno. dneska mám cca po třech měsících depku. rekord. dneska jsem si opět uvědomila, že jsem v životě nic nedosáhla. ok, je mi 22. plno lidí v mým věku ještě nic nedosáhlo. ale já si připadám na tom světě úplně mimo, nezařaditelná do normálního života. nejsem schopná najít si po*raný 3 měsíce práci = jsem bez peněz. vlastně od toho, že si nemůžu najít práci se odvíjí všechno. všichni z rodiny mě začínají s*át tím svým neustálým "tak běž studovat, když si nemůžeš najít práci". ne, já nechci sakra studovat. nebaví mě to. jo, koho studování baví, že? jenže já prostě studovat nechci. od toho se odvíjí další věc - kdybych studovat šla, co bych šla studovat? nic mě nebaví, žádnej obor by mě nenadchnul. od toho se odvíjí zase další věc - nevím, co chci v životě dělat. jaký chci mít zaměstnání. připadá mi, že mě nebude bavit žádná práce. přemýšlím, co mi jde, v čem bych se mohla uplatnit... nevím, jednoduše nevím, nejde mi nic, nemám žádný spešl schopnosti. pak je tu další vy*írací věta. ta je mojí babičky oblíbená "markéto, nauč se německy a běž dělat do rakouska". nechci sakra. nenávidím němčinu, je to nejodpornější jazyk světa! to do mě hustí tohle už 3 roky. prý co budu tady dělat. nevím, ježiši, něco tady dělat budu! čímž mě přivádí do další deprese - že nejsu cílevědomá, nechci se mít líp, nechci vydělávat dost peněz.... asi su divná. no a potom je tu taky, zase mé máti oblíbená, věta "tak si najdi chlapa, vdej se a měj s ním děcko, už máš na to věk". já nevím, všichni jsou asi pošahaní. tak nejdřív mám jít studovat, pak se odstěhovat do rakouska a ještě se vdát a mít děcko? taky by si měli uvědomit, co za nesmysly mi to předhazují. nejdřív chcou po mě to pak to a nakonec to. tak a markétko vyber si. bože, asi mě tady v té rodině brzo hrábne.
další moje depka se odvíjí od toho, že stále bydlím s máti. dneska jsem došla nato, že je to už k nevydržení. sice mi nic nedělá, nic mi nezakazuje. ale občas má prostě debilní řeči (viž předchozí odstavec). jenže i kdybych si konečně našla tu práci, tak stejně nebudu mít na to sama utáhnout nájem. leda bych s někým bydlela. jenže kamarádky ještě studují = nemají peníze na podnájem (a vůbec, pochybuju, že by se mnou chtěli bydlet). no a nebo bydlet s přítelem. což už tady vlastně jednou bylo. a od toho se odvíjí další depka.
když si vzpomenu, kdy jsem naposledy s někým "oficiálně" chodila....... tak je to už víc jak rok. dneska jsem si četla článek nějaké slečny.... je jedno, co v něm bylo... každopádně jsem si při jeho čtení vzpomněla, jak super to bylo, když jsem chodila s michalem, jak hrozně jsem byla zamilovaná a šťastná. měla jsem práci, bydlela s ním. a v podstatě měla bezstarostnej život. nebo spíš - ten život měl nějakej řád. nebyl stereotypní, jen měl řád. a když mě něco trápilo, tak jsem na to nebyla sama. dobře, můj vztah s michalem nebyl dokonalej. udělal mi plno hnusných věcí, na ty ale vzpomínat nechci a vzpomínám jen na ty hezký chvíle. pořád ho mám ráda. a pořád si já debil myslím, že byl ten pravej. nebo spíš si to myslím z důvodu, že to byl jedinej kluk, se kterým sem si fakt hodně rozuměla (kromě toho, že nerad jezdil na výlety :D). možná by nám to i vydrželo. kdyby se jen nechoval, jak se choval - kdyby byl věrnej a byl ochotnej mi říkat ve všem pravdu. jinak jsme si rozuměli snad úplně ve všem. ale hold to ztroskotalo na tom, že po jeho nevěře a neustalým flirtováním s cizíma holkama už sem ho podezřívala pokaždé, kdy přišel třeba o tři hodiny později domů. takže asi tak. a on se nezmění. vidím to teď, kdy já su zase na té opačné straně jako "milenka". takže shrnuto - chci kluka jako byl michal, jen aby byl ještě věrnej a říkal mi pravdu. jenže takovýho nenajdu :D já nechcu být nadosmrti sama sakra!
fakt mám už dneska všeho dost. navíc mě ze včerejšího běhaní bolí nárt = nemohla jsem jít dnes běhat. ach jo. jsem zvyklá běhat každej den cca 8-10 km, ten nárt mě úplně vykolejil. já potřebuju jít běhat. když nemůžu běhat, tak nemůžu ani jíst, protože zase přiberu. já se na všechno už vy*eru!
absolutně vůbec nevím, jak naložit se životem. potřebuju nějakej bod v životě, od kterýho se odrazit. potřebuju hlavně tu práci. potřebuju mít nějaký cíle. možná pak bude všechno aspoň o trochu lepší.
No comments:
Post a Comment