Ách jo, když si uvědomím, že jsem TEĎ mohla být v New Yorku, je to k pláči. Proč tam nejsem? Kvůli babičce. Kdybych měla peníze ze SS na účtě, hned bych šla a všechno si to zařídila. Jenže jelikož jsou na účtě mé grandmother, sedím doma a všechno je na hovno. To si ani nedovedete představit, jak neskutečně moc jsem se tam těšila. Radostí jsem nemohla ani usnout, každej den jsem se budila už ve čtyři ráno. Splnil by se mi životní sen. Pak bych mohla v klidu umřít. Jenže neeee... No to je stejně jedno, nevěřím tomu, že se do té Ameriky někdy vůbec podívám. Doufám, že příští rok bude konec světa. Lepší, aby všechno skončilo, než abych se tím užírala po celej svůj zbytečnej život. Vím, zní to hrozně sobecky, ale mně už je fakt všechno jedno. Strašně moc bych chtěla umřít. Nechápu, jak se někdo může dokázat zabít. Jak to sakra udělají? Z baráku skočit nechci, bojím se, že by mě zachránili. Utopit se nedokážu. Skočit pod vlak taky nechci, bojím se, že to bude bolet. Jediná přípustná smrt pro mě je předávkovat se. Jenže čím??? Ibalginem nebo Paralenem se fakt nezabiju (vlastní zkušenost). Jediná možnost jsou prášky na předpis, například od psychiatra. Jenže jak je získat? Leda bych ze sebe udělala blázna.
Měla bych si někoho najít. Alespoň bych celou dobu myslela na onoho člověka. Přemýšlela bych nad tím, jak je úžasně dokonalej, jak strašně moc ho miluju a jak moc jsem šťastná... neměla bych čas na to svoje filozofování, z ktereho mi myšlenky odběhnou vždy k sebevraždě. Jenže je tu jeden detail a to ten, že se mi dotyčný musí fyzicky líbit, jinak nejsem schopna se do něj zamilovat. On by to takovej problém být nemusel, kdyby ti, co se mi líbí nebyli už zadaní, z jinýho města nebo dokonce z jinýho státu. A nebyl by to takovej problém, kdybych nebyla tak hrozně moc stydlivá a při sebemenší komunikaci s klukem, kterej se mi líbí, se nezakoktávala, popřídě úplně nemlčela a nebyla červená jak rajče. Pája se se mnou pořád dohaduje, že ona si jako jediná holka ze třídy nikoho nenajde. Že my všichni někoho budeme mít. Jenže já vím, jak to bude. JÁ nikoho nebudu mít. Ne, vážně. Ona se dokáže s cizíma lidma bavit absolutně normálně. Já prostě ne. Ani v alkoholovém opojení. Můžu být ožralá jak chci, ale pořád se dokážu kontrolovat a když na mě promluví někdo cizí, hned zmlknu. Pamatuju si, jak jsem ještě v 17 letech nesnášela chodit sama nakupovat. Vždycky jsme se kvůli tomu hádali s matkou, chtěla po mně, abych šla nakoupit, ale já jsem se hrozně bála. Jo, nejsem normální. Teď už mi to takovej problém nedělá, díky bohu.
Nevím, potřebovala bych nějakýho hrozně hodnýho kluka, kterej by nebyl tak hrrr. Jenže já žádnýho hrozně hodnýho kluka nechci! Nemám takový typy ráda. Neříkám, že chci někoho agresivního, to ne. Ale prostě... vlastně ani já sama nevím, co chci. Jednou chci to, pak zase tamto. Asi bych si měla udělat seznam vlastností, který by měl můj budoucí partner mít. Tak jo, určitě by
- měl být fyzicky atraktivní (nejlépe tmavý vlasy, o trošililinku větší než já, žádnej svalouš, měl by být potetovanej, klidně i piercing by mohl mít a hlavně by neměl být opálenej, fuj!)
- měl umět hrát na nějaký hudební nástroj (nejlépe kytara/bubny)
- měl mít skvělej smysl pro humor
- měl být věrnej
- měl být hodnej (ale ne příliš)
- měl být inteligentní
- měl být starostlivej
- měl být kulturně založený a jezdit se mnou na koncerty a festivaly
- by měl vnímat, co mu říkám
- se měl dobře oblékat
- měl být samostatný
- měl být úžasnej v posteli
- (pár tipů, kdo se mi kdy líbil: Pete Wentz, Brendon Urie, Craig Mabbit, Matthew Tuck, Gerard Way, Frank Iero)
Vzdávám to, nažvždycky budu sama.
xo
Maggie
7 comments:
Tý jo, holka! Jsi ztracený případ. Ne, tímhle to nekončí..jen nevím, jak to říct, aby to neznělo divně a ujetě (stejně to tak znít bude)-jsi..stejná jako já. Ne promiň, já fakt nevím jak to podat co nejvěrohodněji. Dobře, stejná nejsi. Ale to co tu píšeš..všechno..se semnou shoduje. Jo myslím i ty sebevražedné myšenky. Jenže se stejně jako ty bojím, že to bude bolet. A tak se (zase jako ty) neuvěřitelně těším, až nastane (tedy doufám, že nastane) ten osudový den, kdy všichni zemřeme. Je to sobecké, až to není hezké, ale vědomí, že nejsem sama to alespoň trochu odlehčuje..a snad ani nemusím zmiňovat zcela totožný hudební vkus..nejsi v tom sama :)..na to nezapomeň. Jo a co se týče toho kluka-KONEČNĚ někdo, komu se opálení svalnatí kluci zdají nechutní. Jak dlouho jsem na takového člověka čekala. Mimochodem, tenhle "prototyp" kluka by byl perfektní. :D
Jéééé, fakt? :D Bude to znít asi hrozně, ale jsem ráda, že nejsem sama :D
Jo a..taky se mi zdají šílené sny. Jeden ti tu napíšu. Zdál se mi ani nevím, před jakou dobou, ale pamatuju si ho. Začalo to asi takhle:
Jela jsem na nějaký tábor, úplně sama, vůbec jsem ani nevěděla, KAM to vlastně jedu, proč tam jedu, co se bude dít. Autobusem jsme dojeli k velké bráně. Celý ten.."pozemek" byl obehnaný vysokánským betonovým plotem s ostnatým drátem. No, byla jsem z toho zkrátka "trochu" v šoku. Táborová budova byla hned vedle nějakého sanatoria, z kterého se nikdo nevracel živý. na tom místě jsem se cítila sklíčeně a bezmocně..fakt jsem to cítila. Nejdivnější ale byly táborové hry. teda spíš jen jedna hra. Víc se tam nedělo. Běželi jsme závod a předbíhali jsme se tak, že jsme po sobě vrhali ocelové nůžky. Masakr. Pamatuju si, že se mi jedny zabodly to pravého stehna. Bolelo to jako kráva. Nepamatuju si, co se přesně dělo v pauzách, ale vím, že jsem potom potkala nějakou starou babku, která mi řekla, že je v tom sanatoriu moje osudová láska. S nějakým klukem jsem tam hned běžela, vyběhli jsme po rezavých schodech a otevřeli dveře. Byl to docela malý pokoj, na jedné straně byl stůl a vedle něho kočárky (?!), postel, v roku poschoďovka a za ní další postel. Na posteli před poschoďovkou ležel nějaký zvláštní kluk. v tu chvíli jsem mu ale nevěnovala pozornost. Na posteli za poschoďovkou ležel nějaký starý dědek..vypadal, jako by už jen přežíval. V tom někdo vešel do pokoje. Byl to kluk, ne moc vysoký, světlovlasý, a já si nevím proč myslela, že ON je moje osudová láska. Nechtěla jsem být ale moc nápadná, tak jsem se neurčitě zatvářila a vyběhla zas ven.
Venku byla jedna, holka, se kterou jsem se tam trochu bavila. Vypadala úplně, jako jedna moje dávná kamarádka z tábora, Petra Smrtková, řečená Smrtka. No a tahle její snová verze se na mě vrhla s mečem větším než ona a řvala, že mě zabije. Utíkala jsem kolem stromu, ona zakopla a já jsem ji utekla. Pak jsem běžela do budky, kde seděly moje další dvě kámošky. Ta budka vypadala úplně, jako naše autobusová zastávka. No a Smrtka se tam přihnala s tím mečem a že nám usekne hlavy. Jenže jsme furt žily. Pak jsme šly za vedoucíma a oni se na nás dívali jako na zombí. Tak jsme jim vysvětlovaly, že kámošky potřebujou k znovuzrození 80 bodů a my jsme měly 130 (demence fakt).
I když jsem si už našla kamarádky, trpěla jsem pořád depresema a už to chtěla skončit. Šla jsem směrem k sanatoriu, kde zrovna Smrtka cvičila střelbu z luku a vyběhla po schodech nahoru. Když jsem vešla dovnitř, nestačila jsem se divit. Dědek už tam nebyl, ani ten blonďák ne a zbyl tam jen ten zvláštní kluk, který měl na sobě nějakou dýchací masku. Najednou jsem uslyšela kroky a běžela se schovat za ty kočárky. Do místnosti vešel nějaký hnusný doktor s zacákaným pláštěm od krve a mířil k tomu klukovi, když mu na hlavu spadla televize. Celý rudý se vrhl na toho kluka a řval na něj, že to ten kluk udělal schválně atd. Jenže chdák ten kluk nemohl s tou maskou mluvit. Tak ho ten chlap začal škrtit a já si v tu chvíli uvědomila, že TENHLE kluk je má osudová láska. vyřítila jsem se z pod stolu (co byl u těch kočárků) a zabodla do doktora ty ocelové nůžky, které jsem si vytáhla z kapsy(nechápu). Ten se okamžitě svalil na zem mrtvý. Přiběhla jsem k tomu klukovi, sundala mu masku, a dala mu pusu, která se nakonec zvrhla v menčí líbačku. Když líbačka skončila, přebrala jsem si všechny možnosti a nakonec usoudila, že spáchám sebevraždu. Věděla jsem, že bych stejně umřela. A ten kluk taky. Dřepla jsem si na okno, věnovala tomu klukovi poslední pohled (zatímco on na mě smutně civěl), zavřela oči a vyskočila ven. (nebyla to kdovíjak závratná výška, ale v tom snu mi to nejspíš stačilo). Cítila jsem jak padám...volně...byl to krásný pocit. A pak sen skončil.
No..moje sny mi nikdo nevěří..asi proto, že jsou takhle živé..a..nepamatuju si, že by se mi jedinou noc něco nezdálo. Máti vždycky tvrdí, že si vymýšlím. Ale jak bych si to mohla za takovou chvilku tak dopodrobna vymyslet? Máš velkou fantazii...je odpověď. ..už fakt nevím, jak ji přesvědčit, že si nevymýšlím...:\ :D
:D Ježiši, to je hroznej sen. Hlavně to s házením těma nůžkama, fuj :D Koukám, že toho máme poměrně dost společného. Jen škoda, že tě neznám osobně, konečně bych znala někoho, s kým bych si rozumněla :)
To jo no..jsi z opačného konce Moravy...to není zrovna kousek..fakt bych s tebou někdy chtěla na nějaký fesťák..sakra je tolik skvělých koncertů a fesťáků..a já se zas nikam nedostanu..nejsou prachy..a máti se o mě bojí..:D :\
Jo, prachy jsou na hovno, furt je jich málo :D Jak já si vždycky rozplánuju koncerty na celej rok a nakonec jdu jen na jeden :D Moje máti si už tedy zvykla. Aby ne, nejsem žádný malý děcko, to ona se furt jen strachuje. Pamatuju si, když jsem jela na svůj první koncert. Dělala hysterický scény měsíc dopředu.
Jo, to mamky dělají..prostě..splodily nás, tak si nás chtějí vychovat podle svých norem (které většinou dramaticky selhávají..)
Post a Comment