Láska jde stranou, mám novou práci! (12.12.15)

Tak čtu si svůj poslední článek a chce se mi vcelku smát. Za poslední 2 měsíce jsem si srovnala priority a zjistila jsem, že jsem šťastná sama i bez chlapa. Nějaký děti řešit asi nemá v mým věku smysl, sice okej, je mi 24, moje spolužačky ze střední už rodí, ale já děti momentálně prostě nechci, nemám děti ráda. A nebudu se přizpůsobovat společnosti jen proto, protože "je to normální". A vůbec, tenkrát jsem měla tak pošahaný myšlenkový pochody z důvodu, že z rodiny do mě všichni tlučou moudra typu, že mám mít dítě do 30, že si mám najít přítele, že přeci nemůžu být sama, že ta a tamta už mají kluka, bydlí s ním, bla bla blaaaaa. Neustálý srovnávání a porovnávání a největší king je v tomhle babička. A jednoduše jsem se rozhodla, že budu žít podle svýho vzorce a ne podle jejího. Přítele jsem měla jednoho jedinýho ve svým životě, byli jsme spolu rok a půl, bydleli jsme spolu. Byl  to hezkej vztah, milovala jsem ho jako snad už nikdy nikoho milovat nebudu... První láska, co byste chtěli. Ale z 80% mě ten vztah po psychické stránce tak vyčerpával jeho neustálým  lhaním, podváděním, manipulací, občasným fyzickým násilím a neustále ze mě dělal úplnýho debila. Popravdě jsem tehdy debil fakt byla, zůstala jsem s ním, všechno mu odpouštěla... Proč? Láska. Zní to děsně, než jsem ho poznala, říkala jsem, že pokud na mě můj budoucí chlap stáhne ruku nebo mě podvede, okamžitě s ním končím. Jo, aha. No, vydržela jsem to přes rok. Ale to je jedno, trvalo mi  přes rok, než jsem si uvědomila, že chyba nebyla ve mně a než jsem se z toho rozchodu vzpamatovala a začala poznávat nový potencionální partnery. A v životě to tomu člověku neodpustím, Nikdy. Protože jsem člověk, co si pamatuje každou, byť i malou, křivdu, lež a pamatuju si to do konce života. 

No a z tohoto dlouhého odstavce vyplývá, že jsem se rozhodla vztahy neřešit, protože je mi takhle fajn, chodím cvičit, hodně se opět soustředím na stravu, formuju tělo, ať to do léta nějak vypadá, mám super kamarádky, teď už i novou práci, na jaře se budu stěhovat do vlastního... Prostě se mi daří i bez chlapa. A věřím tomu, že někdo mi do života vstoupí ve chvíli, kdy to budu nejmíň čekat :) Protože čím víc se člověk snaží a hledá, tak tím hůř to jde. 

Jo a k té práci.... Ve středu jsem dala výpověď - pro ty, co nevědí, kde pracuji.... dělám na OMV (ano, na benzince). Práce to špatná není, mám ji ráda. ALE dělají se 12ky, denní, noční, svátky, víkendy... Je to na palicu, už to nezvládám, hlavně ty noční. Jsem pak jak po opici a mám zažívací problémy, protože můj trávicí systém na ponocování prostě není zvyklej a na jídlo v noci už vůbec ne. Na denní směně 12 hodin stojíme na nohách, nemáme tam žádné stoličky na opření. Takže nohy mám pak nateklý a připadám si o 3 kila těžší. Máme tam tzv. aktivní prodej, za kterej jsme zdrbaní, když klesneme pod 10. místo v celý ČR. A popravdě.... peníze jsou tam bídný. Ale i přesto mám tu práci fakt ráda, potkám tam fajn lidi, mám super kolegyňku.... Ale jelikož se budu stěhovat, potřebuju holt vyšší plat, nechci dělat víkendy ani svátky (třeba teď budu v práci na Štědrý den i den potom :( ), chci prostě pracovat 8 hodin od pondělí do pátku. Takžeeeee.... tadáááá, od 1.3.2016 nastupuju na Českou poštu. Budu dělat za přepážkou. Vím, že tam taky nabízejí nějaké produkty, ale budu muset uzavřít pět produktů za čtvrt roku. Což si myslím není taková hrůza :) Víkendy a svátky volný, peníze bomba a je to státní podnik. A podle mě je nejlepší pracovat ve státním sektoru :) Takže tak, už se těším :) Budu končit ve čtyři, takže budu zvládat i cvičení každý den, jak když jsem pracovala v Eonu, prostě krása, pro mě ideál. Takže konečně snad zase zhubnu, protože díky nočním směnám můžu hubnout jak chci, ale nejde to tak dobře, jako když má člověk pravidelnou pracovní dobu a dělá jen přes den. 

Tak jsem se vypsala, jsem spokojená a jdu se chystat do práce, protože mě čeká noční :( 

Mějte se a smějte se! 

xo
M.

Potřebuji láááásku!

Po 2,5 letech jsem PŘIPRAVENA! Ano, jsem připravena mít opět vážný vztah. I když občas se ve mně probudí určitá nenávist k opačnému pohlaví, myslím, že už to není tak horký jako před půl rokem třeba :D Prostě jsem si uvědomila, že chci s někým být. Ne jen z hlediska toho, že mi to už začíná chybět, chybí mi trávit čas s někým, na kom vám záleží, chybí mi mít s někým společný zážitky (a ne, kamarádka vám to nevynahradí), jen tak ležet vedle někoho v posteli a mít se prostě krásně a nebo mít možnost kdykoliv a s čímkoli se někomu svěřit bez toho, aby vás odsuzoval... Ale i z hlediska toho, že mi bude za 3 měsíce 24 (bože můůůj!) a tak si nějak začínám uvědomovat... že budu chtít časem dítě (i když děti nesnáším, ale to nebude trvat věčně, že ano). A řekla jsem si, že bych dítě chtěla do 30ti let (okej, nedá se to naplánovat, ale dejme tomu). A pokud mám mít dítě do 30ti, tak je asi nejvyšší čas poznat někoho, s kým bych ho mohla mít. Prostě jsem si propočítavala, jak dlouho bych s tím člověkem měla být, abych si byla jistá, že se případně dokáže postarat o mě i o dítě a poznám, co je to zač. Jasně, člověk nikdy druhého nepozná na 100%, mnohdy i po několika letech společnýho žití zjistíte, že vaše drahá polovička vlastně vůbec není tím, za koho jste ho celou dobu měli... Ale ty mé úžasné počty vyšly asi na 4-5 let :D Haha, to je vtipný, nikdy jsem nebyla zastánce nějakýho určitýho plánování rodinnýho života, v kolikati mám mít dítě, jak dlouho s někým musím být, abych s ním založila rodinu... No a je to tady :D  I když vím, že to nakonec bude stejně jinak, takový věci se prostě naplánovat opravdu nedají. Ale tak předběžně to vidím asi takhle. Takže kdybych s někým měla od teď být 4 roky, což znamená, že by mi bylo 28, tak je to ideální. A teď jsem si uvědomila, že 4 roky je krátká doba, vždyť to je za chvíli! Před 4 lety jsem se poznala s Michalem. A nepřipadá mi, že by to bylo nějak dlouho, co se známe. Ale když si představím, že bych s ním byla až do teď. Kriste pane, to bych asi psychicky nepřežila. To je jedno, takhle to prostě vidím já. 

Jenže.... Nastává problém, kde najít někoho, s kým bude stát za to žít a milovat ho. Jasně, lidi se seznamují všude možně - na internetu, v MHDčku, po klubech, diskotékách, přes známý, v práci... Zažila jsem snad už všechno z toho. Ale připadá mi, že na mě se lepí fakt samej hajzl. A ne, nejsem vůči opačnýmu pohlaví zaujatá a zahořklá. Nedávno jsem se o tom opět přesvědčila. Nebudu si tu do podrobna vylívat srdíčko, to by bylo na samostatnej článek a nikomu se to číst určitě nechce. Takže ve zkratce. V červnu jsem se skrz práci seznámila s jedním klukem. Všechno bylo super, strašně milej, hodnej kluk, úplnej ťunťa, udělal by pro mě první poslední. Po měsíci známosti u nás spal. Ne, sex nebyl, to bych nedopustila. Ale něco bylo. Od té doby se choval divně. Odjela jsem na dovolenou, v neděli jsem dojela. Neviděli jsme se 2 a půl týdne a před tím by mě nejraději viděl každý den a pořád mi vypisoval, jak mu chybím. Když jsem se s ním chtěla já teď 3x sejít, tak nemohl. Před čtyřmi dny jsem mu napsala, že jestli se se mnou vidět už nechce, ať to napíše rovnou, že se s tím vyrovnám. A on že neee, blablabla. Na to jsem reagovala tak, že mi připadá, že o mou společnost nestojí a že se mu vnucuju, takže až se bude chtít vidět, ať dá vědět. Do teď se neozval :D Už se tomu musím fakt smát :D Nechápu ho, proč mi nenapíše, že je teda ende a už se neuvidíme. Já nejsem žádná citlivka, tohle přežiju, takových kokotů jsem potkala už milion. Ale nechápu, proč se ke mě choval tak ťuťu ňuňu, chtěl být pořád se mnou, říkal mi, jak mě má rád a pak své chování úplně otočí. Ještě že jsem se do něj nezamilovala a DÍKY BOHU, že jsem s ním nespala. To bych si říkala, jaká jsem neskutečná piča. 

Už vážně nevím, jak rozpoznat normálního borca, kterej to bude myslet vážně, když vidím, že i z tady toho výše popsaného individa, který se chovalo tak, že mu na mě záleží, se vyklubal další mega debil. Vytáčí mě to neskutečně. A pak mám strašný problému někomu důvěřovat a co je horší, mám neskutečnej strach vyjadřovat někomu svoje pocity, říct někomu, že ho mám ráda, že je mi s ním hezky, jednoduše slovně vyjadřovat svou náklonnost. Dělá mi to problém už několik let. Dokážu se člověku oddat až tak po 3 měsících nějakého intenzivnějšího vztahu. Dřív ode mě nějaké "mám tě ráda" neuslyší. Hrozně mě to štve, protože pak si ten druhý myslí, že mi na něm nezáleží :( Jenže uaaaa, to je tak strašně těžký :( Asi je to tím, že jsem poznala hodně idiotů, kteří se pak už neozvali a bojím se dát někomu najevo svý city, protože pak bude vědět, že jsem zranitelná, že mě má jistou a že si se mnou může v podstatě dělat, co chce. A částečně je to i tím, že jsem byla vychovaná v rodině, kde jsem se NIKDY neobjímali, nikdy jsme si neřekli, že se máme rádi, nic takového, jsme k sobě chladní, ale víme, že nám na sobě navzájem záleží. Jen to nijak nevyjadřujeme. Celý život vyrůstám bez otce, tudíž nemám ani žádný, když to tak řeknu, vzor milujícího páru, který si dává najevo svou náklonnost. Co si pamatuju, tak se u nás v rodině na chlapi pořád jen nadávalo. Ha, takže za to vlastně může spíš ta výchova. La pecka, díky moc fakt. A pak mám být normální. To je prostě nasrat :(

Tak, vypsala jsem se. 

Mějte se krásně. 

xo

Markéta

Bioderma Sébium aneb chci zachránit svůj xicht.

Už dva týdny bojuju s příšerným akné. Tedy, bojuju s ním od doby, co jsem vysadila antikoncepci. Takže přes rok a půl. Minulý rok to ještě nebylo tak hrozný, sem tam nějakej pupínek, kterej do tří dnů zmizel. Vlastně jsem nikdy netrpěla na nějak otřesné akné, sem tam mi něco vyrašilo, většinou v období "mých dnů". Jinak jsem měla pleť celkem pěknou. Tenhle rok to začalo být razantnější. Hlavně se mi akné dělá na místech, na kterých jsem v životě neměla ani černou tečku, natož pupínek. Což znamená na tvářích, který mám úplně suchý, a kolem rtů. Na internetu jsem si našla, že akné kolem úst znamená hormonální problémy. To by sedělo, mám hodně nepravidelný cyklus. Někdy to dostanu normálně po měsíci, jindy čekám tři měsíce. A když už to mám, tak jen dva dny a bye bye. OK, měla bych s tím zajít k doktorce, ale já jsem prostě já a k doktorce mě nedokope nikdo. No a poslední 2 týdny se můj obličej změnil na jeden mega pupen. Mám to na čele, na tvářích, na bradě, kolem pusy... Nejsem na tohle zvyklá, ani v pubertě se mi to takhle nedělalo, takže z toho mám příšernou depresi. Jindy mi na to zabíral takový super gel od Avonu v oranžové tubě, vodička od Garnier Pure a Skinoren, který jsem namazala přímo na pupínky. Jenže tohle mi teď vůbec nezabírá :( Takže jsem včera googlovala a rozhodla jsem se jít do lékárny pro produkty Bioderma. 

A to konkrétně pro Micerální vodu Bioderma Sébium H2O a pro Sébium Global - intenzivní péči proti pupínkům. Přikoupila jsem si k tomu i kopřivový čaj od Megafyt, který piju 3x denně na pročištění krve. Večer jsem si tedy očistila pleť micerální vodou a nanesla tenkou vrstvu toho fluidu. Musím říct, že po prvním použití jsem z toho nadšená. Za normálních okolností se ráno vzbudím a mám mastnou T-zónu - tedy čelo, noc a bradu. Dnes po probuzení - ani známka mazu. Což je další super účinek Sébium Global, hodně holek si ho chválí z důvodu, že zabraňuje maštění pleti. Pupínky jsou znatelně méně zarudlé a všechno se mi začíná krásně hojit. Jedním slovem - zázrak. Už se nemůžu dočkat, jak bude moje pleť vypadat po týdenním používání. Ježiš, no já budu krásná! :D Takže za týden očekávejte další výsledky, věřím, že budu mít pleť bez jediného pupínku. 

Mějte se hezky a užívejte krásného slunečného dne! :)

xo

Markéta